pondělí 27. června 2016

Robert Fulghum v Břeclavi!

Městská knihovna Břeclav srdečně zve na speciální autorské čtení z cyklu Listování nazvané Robert Fulghum a Létající cirkus, tentokrát za osobní účasti tohoto světoznámého autora. Po divadelním představení z knihy Drž mě pevně, miluj mě zlehka, promluví Robert Fulghum s diváky o své nové knize a rád se podepíše do knih, které budou na místě ke koupi. Přijďte se podívat a na vlastní oči přesvědčit, že opravdu všechno, co člověk potřebuje znát, se naučil v mateřské školce. Akce se uskuteční v úterý 12. července od 20 hodin v letní zahrádce U Kapra pod břeclavským zámkem. Vstupné 100 Kč.




úterý 21. června 2016

Akce pro děti v Poštorné

Srdečně zveme na Prázdniny se zvířátky, která se uskuteční v pondělí 18. 7. a ve čtvrtek  21. 7. na pobočce v Poštorná. Děti se mohou od 9 do 12 hodin těšit na Dovádění s Kinectem,  od  13 do 18 hodin na Prázdninové tvoření, od 14 do 15.30  na promítání krátkých pohádek Pohádky se zvířátky a od 16 do  17.30 na Kino v knihovně. A k tomu všemu ještě soutěže, kvízy, luštění. Příspěvek na materiál činí 10,- Kč.


Výprodej vyřazených gramodesek pokračuje i o prázdninách

Výprodej vyřazených gramodesek, o které je až překvapivý zájem, bude pokračovat i o prázdninách na pobočce v Poštorné během prázdninové otevírací doby pobočky. Ceny gramodesek jsou od 50,- Kč za kus.


středa 1. června 2016

BURZA: Výprodej vyřazených knih

Srdečně zveme na burzu vyřazených knih, která se uskuteční v průjezdu knihovny od pátku 27. května od 11 hodin do pátku 3. června do 18 hodin. Ostatní všední dny bude otevřeno od 9 do 18 hodin. Vyřazujeme velké množství knih, přijďte si doplnit svou domácí knihovničku za velmi výhodné ceny.

UPDATE: Zbylé knihy jsou do 20. června k rozebrání ZDARMA.

Detoxikace organismu

Zveme na přednášku Oldy Chmurovičové na téma Detoxikace organismu, která se uskuteční ve čtvrtek 16. června od 17 hodin v malém sále knihovny. Zájemci se budou moci seznámit s prospěšností detoxikační metody podle MUDr. Josefa Jonáše. Vstup volný.


pondělí 30. května 2016

Uzavření knihovny o prázdninách

S předstihem upozorňujeme, že hlavní budova knihovny na ulici Národních hrdinů 9 bude z důvodů rekonstrukce elektrických rozvodů, malování a dalších vnitřních úprav o prázdninách uzavřena. V termínu od 27. června do 3. září si zde nebude možné půjčovat ani vracet knihy ani časopisy, proto prosíme čtenáře, aby se v červnu přišli do knihovny dostatečně zásobit knihami na léto.  Výpůjčky budou moci čtenáři bez nutnosti prodlužování vrátit do poloviny měsíce září.
Na pobočkách bude fungovat prázdninový provoz. Na pobočce v Poštorné bude o prázdninách otevřeno v pondělí a ve čtvrtek od 9 do 12 hod a od 13 do 18 hod, na pobočce v Charvátské Nové Vsi v pondělí od 10 do 12 hod a od 13 do 18 hod a na pobočce ve Staré Břeclavi v úterý od 10 do 12 hod a od 13 do 18.

Šepoty lesa

V improvizované knihovnické galerii Na schodech si zájemci mohou v květnu prohlédnout výstavu fotografií Jindřišky Padalíkové nazvanou Šepoty lesa. Výstava bude ve vstupních prostorách knihovny přístupná během otevírací doby od středy 1. června do pátku 24. června.


pondělí 16. května 2016

DIVADLO: Ze života, aneb co jsem v knihách nevyčetl

Zveme všechny zájemce na stand-up vystoupení Štěpána Tomečka nazvané Ze života, aneb co jsem v knihách nevyčetl, které se uskuteční v sobotu 28. května od 18 hodin ve velkém sále knihovny. Jde o nevšední one man show o věcech, lidech a situacích všedního života. Autor vzkazuje: Přijďte si odpočinout, dobře se pobavit a zasmát se - to je jediným cílem tohoto vystoupení. Žádné velké životní moudro si zřejmě neodnesete, ale pokusím se, abyste si odnesli úsměv na rtech, který chvíli vydrží.


Mgr. Dagmar Malinová - Genealogie - závěrečná esej


Se svolením autorky zde uveřejňujeme její velmi zajímavou (a obsáhlou) esej:

Semestrální kurs VU3V – Genealogie
Mgr. Dagmar Malinová


                Znáte to sami, až budu v důchodu, tak………………..
…………..napíšu, přepíšu, navštívím, namaluji, vystavím, vyhodím, ušiju, usmířím se…….

1.


                Ha, už to mám. Přihlásím se na VU3V, předmět Genealogie. No, super, mnoho let se zabývám fakty o předcích v našich rozvětvených rodinách, kým je možno se chlubit, o kom je lepší nemluvit, kdo, kde, s kým, kdy, eventuálně za co a za kolik. Ale tak to v životě chodilo, chodí a chodit bude. Otázka zní, kdo dnes hledá předky? Určitě ne ti, kdo je znají, tedy potomci šlechty, ať už známé nebo té schudlé a zaniklé, žijící běžnými občanskými životy. Snad jen levobočci, ať už z jakýchkoli důvodů, ponejvíce „z plezíru“ se snaží příbuzenství prokázat. Ale většina „pátračů“ bude asi zklamána, téměř všichni pocházíme z venkova. Jeder ist seines Glückles Stifter.
                Tak čím začnem? Vrhám se na staré dopisy, fotky, přehrabuju krabice s archivem, dokumenty, certifikáty, erby, znaky, pozemnostní archy. Ještěže se to u nás vždy ukládalo, hodně se o všech možných bábách a dědech mluvilo, vyprávěly se historky, asi i podle situace fabulovalo a mlžilo.
 Také bych mohla oprášit znalosti z fakulty, co se týká čtení starého písma, určitě se to bude na univerzitě třetího věku hodit. (Pan profesor Krbec, vždy jakoby vystřižený z prvorepublikového filmu – knírek, motýlek, klobouk, vycházková hůl – by určitě zajásal, že si některá studentka i po čtyřiceti letech ještě něco z jeho milovaného švabachu či gotické kurzivy pamatuje).
                Jedeme dál s přípravou: tlusté sešity a pořadače opouštějí bezednou skříň ve sklepě zabydlenou myší rodinou a utěšeně se hromadí na stole. Tolik jmen! Tolik generací! Tolik osudů! Tolik trapných a směšných historek! Tolik práce!  Co takhle Hanákovi a Králíkovi -  hospodařili na svých polích snad od Bílé Hory. A co třeba prateta Alžběta, abatyše, která proslula svým moderním myšlením a ve svém klášteře zavedla před 100 lety takovou novinku, jako jsou splachovací záchody. Strýc Václav, ředitel gymnázia, který se nevrátil z koncentračního tábora. Dědek Edoš, který se v Americe oženil, byť tady doma měl manželku a sedm dětí. (Když za ním jeho zákonná žena i s dětmi a dvěma kufry přijela, nenaštval ji ani tak samotný fakt, ale především to, že jeho druhá žena je ušmudlaná bezzubá Mexičanka, neustále žvýkající tabák. Ale než stihla babička odjet, znovu otěhotněla, takže domů se vrátila se dvěma kufry a děti osmi). Naopak strýc doktor Schlesinger, vídeňský Čech, až do své smrti v 90. letech dobrá duše české komunity v Rakousku. Judasovi a Kantorovi. (Kdepak se v malém městečku ztraceném kdesi na střední Moravě vzalo tolik rodin s hebrejsky znějícími jmény – Munkovi, Munzlingerovi, Herodkovi, Judasovi, pan řídící Schón, doktor Steinberg, Sikmundovi, Pektorovi, Kantorovi….ti žili na knížecím statku a měli sedm dcer. Po válce se vrátila jen jedna, Marie, při nástupu do transportu si ji spletli s dívkou stejného jména… Ale to je už na jiný příběh …. Adonaj elohejnu, adonaj echad….). V tomto pomyslném žebříčku celebrit (nebo i polo-brit) naší rodiny by ale určitě vyhrál děd Alois, hraběcí levoboček, zdárně propíjející majetek, kterým si příbuzní s modrou krví vykupovali mlčení a svědomí. A kteří mají možná i přes tu hradbu sta a více let z této rodové větve stále mrazení v zádech.
                 Tak tedy jdeme na to. Vyzbrojena znalostmi a hlavně nadšením usedám „do lavic“, těším se na spřízněné duše se stejným animem ve vrtání se ve starých záhadách, těším se na seminář o dalším mém koníčku, tím je bádání v původu a významu příjmení v našich končinách. (Vždy jsem každoročně vtloukala do hlav svým žákům, že příjmení je to, co nás spojuje s historií, jsme nositeli po staletí rodinné linie, které si musíme vážit…no, občas se mi o tom hrachu házeném na zeď i zdálo…). I přesto, že se téměř vedle na židli sesula jedna z největších místních drben, neztrácím optimismus, věřím, že většina frekventantů kurzu přichází se stejnými pocity. Přednášky se docela nudně vlečou, nevím, co bych komentovala, vše má odborný erudovaný základ, vše je výsledkem dlouhodobého výzkumu, třídění je systémové i systematické, výstupy exaktní, závěry srozumitelné, ale nijak objevné. Tedy alespoň pro někoho.

2.


                Co tedy ona závěrečná esej? (Už to slovo mi ale moc nesedne, evokuje lepší slohovou práci žáka 9. třídy). Spíše třeba seminární nebo klauzurní práce? Ale od toho jsou jistě jiní kompetenti, tak nevrtej.
                Až při projíždění seznamu účastníků kurzu (není to doufám nic tajného, je volně na internetu přístupný) mi blikne nápad! Co třeba si pohrát s příjmeními? Nezpochybňuji nikoho, určitě si všichni už někdy zapátrali, cože za podivné označkování, signaturu, jim jejich prastaréčci nechali a starodávný písař, šafář et item kněz škodolibě zkomolil.
                V kurzu je cca 48 účastníků, určitě nedorazili všichni evidovaní. Napadá mě, jak jsou mi ta příjmení známá, setkávala jsem se s většinou kdysi „za děcka, za dívky“ v Mikulově, což značí, jaká náplavka ze všech konců se po válce v pohraničí sešla, a vlastně taky za tu přehršli roků tady v Břeclavi mi pod rukama prošli určitě mnozí zdární i nezdární potomci zúčastněných. Také si uvědomuji, jaký smysl pro humor, škodolibost i jaký pozorovací talent oni zadavatelé našich příjmení měli. Nejen uctivá jména mající kladný obsah na meritu poctivého řemesla, místa, vlastností, velmi často v lepším případě neutrální, ale spíše jízlivé pojmenování toho, co bylo na člověku směšné, hanlivé, opovrženíhodné.
                Obložím se tedy osvědčenými všeznalci v oboru – Kotíkem, Benešem, Sedláčkem, Svobodou, Moldanovou, Holubem, Matesem, Kopečným, taky Šmilauerem…safra, oni snad opisovali od sebe všichni navzájem! Ještě etymologické slovníky, pak němčinu, staročeský slovník, snad ještě latinský a staroslověnský. A v nejhorším případě vše bude jistit strýček Google.
                Seznam tedy dělím na několik skupin – příjmí (mezi příjmím a příjmením je významový rozdíl, ale pro mé použití to nehraje roli) ryze českého, ev. staročeského, ev. panslovanského původu, příjmí z germánského, ev. staroněm. základu, příjmí hebrejského, ev. starozákonního původu, příjmí z řečtiny nebo latiny, příjmí maďarská a slovenská, srbochorvatská, no a nakonec taky ta, která jednoznačně určit nelze.

3.

                První skupina příjmení je od názvů činností – prý jsou od původu z Moravy, z Hané, kde se hodně pracovalo, ale někteří odborníci to popírají. Fakt je, že obyčejní lidé dřeli asi všude stejně.

Tak začnem:

 Čekal (pro zjednodušení i transkripci uvádím všechna příjmí jen v maskulinním tvaru): v každém etymol. slovníku lze najít důkladný rozbor tohoto slova, z jednoduchého sloves. infinit., staroč. z panslov. „čakati“. Takže někdo, kdo čekal, pozoroval, hlídal. Možná noční hlídač, byl třeba na “čekané“, takže docela poctivé řemeslo, ale možná i ten, kdo čekal, až ten noční hlídač zmizí za rohem, možná i špeh, slídil?
 Dočkal: stejný sloves. základ, disimilace hlásky „e“ z pův. Dočekal, je to poměrně mladé příjm. z přibližně 16.-17. stol., možná vzniklo právě špatným zapsáním. Dr. Mates uvádí, že „dočekal“     je pro Staročechy člověk trpělivý a vytrvalý. Proč ne, ale mohlo to být taky jinak, třeba “se mohlo jednat o situaci více než prekérní, kdy jistý předek čekal na ni, místo ní přišel ten její, a on dostal po ní….. dočkal se a stal se Dočkalem.“ Mezi 200 nejčastějšími českými příjmími.
                Opletal: podle Dr. Moldanové ten „co oplétal pole proutěným plotem“. Zde jsem zajásala nad ryzím moravismem, neboť v Zapletalovi (jaká to náhoda!) se uvádí frekvence příjmení od slova „plést“ se všemi možnými předponami ( cca 20 jmen), jen ne s „o“. Až v Sedláčkovi lze najít –„Jech, řečený Opletal dluží za materiál k oplétání….  3 groše“. Na rozdíl od Zapletala, který „se mohl taky do něčeho nemilého zaplést a být tak škodolibě Zapletalem nazván, je jméno Opletal zřejmě pracovního charakteru“.
                Drkal: žádný z výše uvedených onomast. odborníků toto příjmení neuvádí, jakoby nebylo, jenže nositel tu fyzicky existuje, tak pátrám dál.  Příbuznost nepopře Drkotal (tady by to byla disimil.) nebo i Trkal ( spodoba hlásek). Až v etymol. slovníku objevuji heslo „drkat“, tj vrážet, šťouchat, onomatopoický původ lze vystopovat i ve slovech drcat, drnkat. Nechť si majitel vybere sám, k čemu se přikloní. Třeba se předek živil tím, že šťouchal brambory a drnkal mléko, až se zdrclo na máslo.
                Vymazal:  opět příčest. min. činné, z indoev.  základu“magz“ napříč všemi evr. jazyky má jeden a týž význam, ve stč. pouze s rozdílem předpon. , každopádně někdo, kdo něco mazal, třeba koše nebo komíny hlínou, nebo taky med kolem huby. Kotík uvádí souvislost s něm. Mass, tedy míra, mohl to být taky někdo, co měřil sukno, nebo čepoval pivo na mázy.
                Vrzal: ve staroč. slov. se uvádí slovo otverzát,tj. otevírat, verzit, tj. zavřít, svázat, veržti, tj. svírat, takže „vyabstrahované „otevřít“ tedy význam pohybu dveří se vyvinulo z nápodoby zvuku dveřmi vydávaného“ Mates, jak to říct lidsky? No, asi mu opravdu vrzaly dveře od chlívka, nebo kola u žebřiňáku, nebo kolena…nebo zuby,…. nebo někoho vrznul přes ústa?
                Darmovzal:  adverbiální kompozitum s verbem v druhém členu a pejorativním významem (přelož si sám), taková příjmí dostávali jedinci jako posměšek, jako by okolí chtělo dotyčnému dát najevo opovržení a on byl tak hloupý, nevzdělaný, že si to nechal líbit (ze stejné kategorie jsou např. Kostohryz, Stojaspal, Venvystrč, i Nechoďdom, Zlámaljelito, Nasralhrnec). A smysluplnost? Opět dost variabilní. Darmo-vzal: že by bral zadarmo? Takže zloděj? Nebo snad, že vše, co vzal do ruky, bylo nadarmo? Takže nemehlo? Toto inkriminované příjmí je podle Beneše častější na Moravě než v Čechách. Tak že by pomsta za Velkou Moravu?

4.


                Druhá skupina rodových jmen frekventantů se vytříbila z nekonečné říše flóry a fauny, tato příjmí obecně nemají posměšný charakter, tak teď snad nikoho neurazím. Začneme jménem
                Fiala: kdysi jsme řešili problém, jak od sebe odlišit manželky pánů Fialy a Fialového, ani jazykoví znalci nevěděli . Každopádně prapůvod slova je v ie. jazyku, je to slovo panevrop., přes latinu všude slovo „viola“ rozšířené, význam notoricky znám. Beneš uvádí, že název barvy je podle květiny, nikoliv naopak. Třeba měl dotyčný předek zálibu v těchto voňavých kytičkách, které byly od starověku spolu se sedmikráskami symbolem skromnosti, možná je prodával na trhu, nebo sbíral pro léčivé účely. Nebo že by měl od pití fialový nos? Ale to už zase zabíhám do ironie. Mezi 20 nejběžnějšími příjmeními.
                Malina:  teď si dáme friendly fire do vlastních řad, předestírám, že nosím toto příjmí vlastně náhodou nebo spíš omylem, ale zůstala jsem u něj kvůli jeho libozvučnosti (žáci ve škole sind flinker Beobachters,  velmi krutí a vynalézaví v přezdívkách svých učitelů a tímto slovem se moc nadávat nedá…). Na Horní Bečvě je cca 2 500 obyvatel a z toho je asi jedna čtvrtina Malinů, znají se často jen přezdívkami a číslem popisným. Prvňáček byl překvapený, když jej paní učitelka nazvala Pepou Malinou, byl totiž zvyklý na jméno Joža Šrubek (jeho taťka byl údržbářem u hasičů – šřůbkem). Když jsem došla do Břeclavi, byla jsem tu jediná Malinová (viz jako doklad telef. seznam z r. 1995), setrvale jsem byla zvána jako Malinková, Malinovská či Malinkovičová, a to i žáky či jejich rodiči, kteří mnohdy ani nevěděli, jak se ta učitelka, co se už čtyři roky věnuje jejich „povedenému“ synátorovi, jmenuje. Co tedy to slovo?  Opět panevr. původu, i Maďaři mají svou málnu. Sami nositelé tohoto jména trvají na tom, že všichni pocházejí z Valašska, potažmo z Rumunska. Asi byli prapředci pěkní červenolící, svěží, prostě jako malina, nebo se živili sběrem tohoto ovoce. Mates uvádí ještě jiné možnosti: možná měl někdo z nich na tváři nápadné červené znaménko, možná pásl krávy maliny (mají načervenalou barvu kůže), ale ať je to jakkoliv, Malinové se rozešli do všech možných koutů, Valachy v sobě ale nezapřou, ani kdyby chtěli.
                Stehlík a Sýkora: jména obě jsou podle tělesných nebo duševních vlastností dotyčného, slova jsou panevrop. a panslov. původu, onomatopoic. základ je pravděpodobně ve stehlíkově hlasu „stiglit, stiglit“ ( i něm.má svého Stieglitze, pol.ščeglila, srb.štiglice), a v hlasu sýkory „sik, sik, zik, zik“. Třeba byli původní nositelé drobné postavy, nebo se předek pestře oblékal, nebo hezky zpíval, byl veselý, čiperný….nebo taky hašteřivý, hádavý, což je vlastnost sýkorám připisovaná (Mates). Buď jak buď, ať jsou nositelé jména stejně oblíbení a roztomilí, jako tito opeřenci.
                Králík: nad tímto jménem mi “slza ukápla“, celá jedna linie naší rodiny je Králíkova. Jak došel tento roztomilý a kulinářsky ještě roztomilejší hlodavec ke svému jménu, bůh suď. Na významnou podobnost mezi králem a králíkem jsem nedošla, i když někteří odborníci tuto možnost připouštějí. Slovo se opět implantovalo do všech evrop. jaz., a jméno z něj vytvořené má charakt. nějaké vlastnosti těla i povahy dotyčného. Jací tedy ti staréčci byli?  Mohl mít někdo z nich větší uši, velké přední zuby, byl malé postavy, krčil nos (jako králík), vystrašeně se zachraňoval úprkem, nebo je (ty králíky) lovil a prodával, nebo z nich nosil kožich……možností je neurekom.  Možná je to ale i zkomolenina z něm. grulich, tj.ošklivý, proč by ale měli dostávat tito milí tvorové takový atribut? Takže všem Králíkům přeji třeba……aby jim dobře dupali králíci. Mezi 400 nejčast. příjmeními.


5.


Třetí skupinou jsou jména stč.nebo prasl. pův. z různých substantiv či adjektiv:
                Hrubý: stč.,stsl. „gruby, greby“, jméno „podle těl.a duš. vlastností“, nositelů tohoto jména bude opět asi těžko vybrat tu správnou, podle které jejich předek k příjmí došel. Citujeme na výběr podle různých slovníků: „nezdvořilý, obhroublý, sprostý, drsný, neslušný, prostý, nevzdělaný, tlustý, ale i velký, silný, statný a bohatý“. Můj oblíbenec Jan Domšík řečený Janek od Zvonu líčí „hrubou sílu křižáků“ a myslí tím opravdu velké vojsko nepřítele, a další můj oblíbenec jednoroční dobrovolník Marek dává najevo Švejkovi, že „zabíjení se mu hrubě nelíbí“. V takovém spojení je hrubý tedy velmi pozitivní slovo. Ať jsou tedy všichni Hrubí stejně pozitivně laděni. Už i proto, že jsou mezi první stovkou nejčast. příjmení.
                Kučera: panslov. slovo, i když  transkrip. z lat. kuka, kuca, kaucaras…. Když na kolejích polští a moldavští studenti po večerech s chutí pěli „oj, Maryška čičery, čičery, čičery, roščešej mi kučery, kučery, kučery“, lezli nám na nervy, teď na tu dobu vzpomínám nostalgicky. Opět jméno v kategorii „podle vlastností těl.a duš.“, 7.nejrozšíř. příjmení, existuje 30 variant od základu „kuč“, tolik chytré knihy. Myšlení našich předků bylo v rozdávání přízvisek docela průhledné i v tomto případě: třeba měl jedinec nápadnou bohatou kštici a třeba i výrazné barvy, zrzavou, (Slované měli totiž vlasy spíše rovné a kučeravost se začala objevovat vlivem chtivých nájezdníků z východu, z Turecka, i ze severu od Vikingů, a jejich v české a moravské kotlině rozházených genů). Ale nemusí nositelé hned pátrat v haplogrupách, není vyloučeno že třeba jen přišel z místa zvaného třeba Kučerov. Nebo naopak měl hlavu jak koleno, a titul „kučera“ byl tvrdou ironií. Tolik Mates.
                Smyčka: tady jsem opět narazila, příjmení nikomu z odborníků nestojí za zmínku, jen Moldanová píše, že vznik tohoto příjm. je vlivem přirozeného rodu (?), Mates, Beneš, Kotík nic, etymol.jen „smyk, mykati“. Teď mě napadá, že se toto příjmí dožilo docela úspěšné kariéry, jako jedno z mála se dostalo do vyjmenovaných slov. Tož gratulujeme.
                Svoboda: a máme tu elitní VIPku, 2.nejčastější příjmení hned za Nováky….. asi proto, že naši předkové si svobody vážili, jako něčeho, co se těžko získává a ještě těžší je si ji udržet. Panslov., panevr. rozšíř. pojem – sloboda, svaboda…souvisí s pojmem „slovo“, tj. měl právo na sněmu svobodně mluvit. Nebyl ničí majetek, poddán byl pouze „bohu a císaři“. Kupodivu to ale není slovo od původu slovanské, souvisí zjevně s hornoněm. kmenem Suaba (Švábové), a snad i odtud etymol. vznik pojmu swuo pot tj. svůj pán („jsem svým pánem, jsem svobodný“).  Ve Slovníku středov. latiny je uvedena Svoba – bohyně osvobození z otroctví. No ale abychom trochu zase postavili nositele jména nohama na pevnou zem:  třeba jen z nedostatku vdavekchtivých dívek zůstal jejich předek nafurt svobodným a stal se Svobodou.
                Plot: že plot je ohrada, ohrazení, ví každý, ovšem původ slova je opět vznešeně praslovanský, panevropský: ploti, plésti, plotí, tj. to, co je spleteno nejspíše z proutí, což byl nejdostupnější materiál na pletení už v pravěku. Ale jako příjmí je tak vzácné, že opět nestojí odborníkům v oboru za zmínku, není mezi 500 nejčast. příjmeními. Tak co bychom na něj práskli? Třeba se jeho předek živil pletením (jako Opletal), nebo potutelně stále posouvat svůj plot na sousedovy pozemky, nebo byl tak „pod vlivem“, že šel domů přes ploty hlava nehlava. Každopádně lze rozšířit či upravit bod v Desateru „ nepožádáš manželky bližního svého, aniž požádáš plotu jeho“ rozuměj pozemku – mnozí z dnešních politiků by si to měli stále opakovat.
                Mráz: hosana, opět jedno z oblíbených příjm., 130.nejčast., kategor. vlast. tělesných a duševních, tak budeme opět domýšlet. Byl předek šedivý? Měl hlavu bílou, jakoby pokrytou jinovatkou? Mohl ale také o mrazech často mluvit, přišel odněkud, kde víc a častěji mrzlo, mohl být víc zimomřivý a třást se zimou, mohl také někdy v zimě málem umrznout…. Každopádně toto nelibozvuč. slovo napříč praslov.jaz. – mróz, moróz, mraz, stč.mrazg….vyjadřuje nelibé stavy těla, když mrzne. Ale ať jmenovcům nekazím náladu, mráz byl tak důležité téma, že se dostalo do četných přísloví, rčení a pranostik, pro pobavení doporučuji některou se sbírek. (Běhá mi mráz po zádech. –jak to ten pan Mráz asi dělá?) Jo a možná taky předek choval koně mrazky. Nevím, jak vypadají, ale název se mi líbí.
                Mazánek: nic záhadného, mazač byl ten, kdo něco něčím vymazával (viz Vymazal), např. stropy a podlahy hlínou, nebo také proutěné koše tímtéž, ty se pak daly na oheň, proutí shořelo, hlína se vypálila a na světě byly první mazané hrnce. Ovšem Mazánek nemusí být toto poctivé řemeslo – mohl to být vychytralý, mazaný potomek, prostě „mazánek“.
                Čulen: stč.z příčes.trp.či adjekt., snad nejvzácnější z této skupiny. Nositel si určitě kdysi užil ve škole dost pošklebků, ale je to jméno veskrze pozitivní – stč.čulý , mor. varianta českého slova čilý, svěží, zdravý. V etymol.sl. nic zajímavého, Moldanová má jen „Čulík“, Beneš nic, Zapletal nic. Až ve Sl.stč.jmen: příjmení se sufixem –en, s dodatkem neprůzračnosti původu „ 1426 Wykus dicto Čulen“ u Sedláčka (no potěš pánbu), tak taky raději nic. Držme se tedy toho hezkého „čilého“.
                Měchura:  panslov.sl., měch, tj.břich, vak, měšec…..ve všech slov.jazycích je varianta tohoto slova, že by tedy nositel byl břichatý? Asi ano, když to stálo předkům za určení jména, asi moc tloušťkou neoplývali. Ale protože miecht je ve výchsl.jaz. konkrétně ovčí (beraní) kůže, mohl to být taky kupec s kožešinami hebkými jak mech.
                Jareš: existuje cca 40 verzí jmen a příjmí od zákl.“jar“. Tak s čímpak to souvisí? Určitě je patrná kontinuita se slovem „jaro“ – příroda nabývá na síle, je svěží, hýří energií. Když čeští obrozenci vymýšleli nová ryze slovanská jména, nadchli se tímto základem- Jaroslav, Jarolím, Jaromír, Jaromil, Jarovít, Jarohněv – ten se nehněvá na jaro, ale je ve svém hněvu silný, jarý…. Tak jako tak, příjmí Jareš je spojeno s nejstarší slovanskou minulostí, předkřesť. dobou, a to je dobře. I tak se dá překlenout hlubina věků.
                Mráka:  pansl.základ – mrákota – mdloba, bezvědomí. Tolik Moldan., jinak se o tomto jménu nikdo nezmiňuje, ani Staroč. slovník, až v etymol.sl. konečně něco víc: heslo „mrak“, pans. “mork“- tma, setmění, zavírání (očí?), indoev. “merk“- míhat se, zatmívat, pol.“mrok“,r.“morok“…..Možná onen ctihodný předek vycházel ven až večer, když se smrákalo, nebo na něj často chodily mráky (mrákoty), když měl platit berně… a možná jednou v čase mráky se z těžkých mraků někde na kopci vynořil omráčený množstvím  truňku a mrákotně se potácel k domovu. A stal se Mrákou.
                Trojan: i když toto příjmí zní velmi exoticky a efektně, asi bude jeho nositel zklamán, s největší pravděpod. vskutku není potomkem hrdinů od Tróje, ani příslušníků legie 333, a už vůbec není v linii císaře Trajána. Nejspíš má toto jm. prozaic. původ v panslov. jaz. Trojan je běžné jm. v Bulh., dolož. už ve 12. stol. Předek mohl odtud doputovat, možná ale jen rád poslouchal příběhy o trojské válce. Nejpravděpod. však pocházel z mlynářské rodiny, která sídlila na mlýně zvaném „trojan“ – měl tři stupně mletí a zpracování mouky (Mates). Nebo taky pocházel z trojčat, to bylo i v minulosti jistě neobvyklé. (Jaké jméno pak ale dostali jeho sourozenci?) Co mu tedy popřejeme? Aby se číslo „3“ nestalo nikdy pro něj průměrem.
                Šatný: jistě staroč., ale bez liter. si netroufnu určit…tak co to je? Jasně – „šat“- oděv, pokrývka, starogerm. „hetsat“, häz, häss (že by ohoz?), další původ nejistý, takže někdo dobře oblečený, ten, kdo dohlížel na šití oděvů, sklady látek, správce šatníků někoho bohatého. Šaty dělaly člověka už v minulosti……
Smaženka: opět problém v pátrání, není v žádné starší encykl., u Moldanové a Kotíka jen v seznamu, bez bližšího určení. Pátrejme tedy dál- smažit, osmahnout, smága –tj. saze, žár, plamen, smažný- tj. osmahlý, hnědý, tmavý….tolik Etymol. slov. Co z toho plyne? Příjmení je asi novějšího původu, praslov. maso moc nesmažili, ostatně neznali pánve, spíše pekli a vařili, pak ale jednou přišli osmanští Turci a smažení se stalo oblíbeným způsobem úpravy masa a taky popravy – nebožák se stával smažným. Ale možná byl předek díky původu jen tmavší pleti, trochu multikulti, anebo u dvora Marie Terezie to byl mistr kuchař, odborník na smažená kuřátka, která císařovna milovala, a jméno mu „mit Signum Gott sei Dank“  milostivě přidělila.
 Švábenský: jestlipak nositel toho jména ví, kde jsou Švábenice? Já to vím, mám tam rodinu. Byla tam kdysi tvrz a odtud pochází šlechtický rod Švábenských ze Švábenic, bohužel dnes již zaniklý. Nebo ne? Jméno se sufixem –ský nedostal jen tak ledajaký poddaný, bylo udělováno nižším šlechticům, nebo třeba svobodným mlynářům, bohatým sedlákům, nebo i těm měšťanům, kteří si to mohli zaplatit. Švábenští nebyli nevýznamní – v erbu měli čtyři zlaté šípy v modrém poli, od 12.stol zastávali různé funkce v čes. království. Možná se nynější potomek dopátrá zajímavých předků, třeba přišli na Moravu ze Švábska, založili zde ves, možná s sebou na povozech přivezli i ony chrastivé brouky (něm.schaben – škrábat). A když ne, kdo může tuto myšlenku vyvrátit?
Hošek: začnu odjinud: občas mě „ekluje“ oslovení „holky“ pro korpulentní důchodkyně, proč to značně nelibozvučné slovo je mezi babkami mého věku tak populární, nevím.  „Holka“ je označení ve všech slov.jaz. pro nedospělé děvčátko – je ještě holá! Totéž platí i u chlapců –„hoch, hošek, hol-eček“ – je ještě holý, stejně srovnej „holobrádek, holovúsek…“ale…vždy je nějaké ale…Možná někdo vysoký, velký přišel z německé strany a říkal si „hoch“, Mates cituje J. Jungmanna se třetí možností: hošek je lidový název pro volavku. A já přidávám možnost čtvrtou: kdysi na jakési náhorní planině v Černé Hoře nás místní napájeli těžkým vínem zvaným „hošek“, jehož účinky jsme pociťovali ještě dlouho potom, zvláště když jsme se pak probouzeli v jediné obytné místnosti domu, kde nás přes dřevěnou ohradu zvědavě okukovaly ovce a kozy. „Na svatého Hoška není vína ani troška“. Nevím, kdy svatého Hoška je, podle některých známých snad každý den.

6.


Skupinka dalších příjmení má trochu krkolomný původ, i když to tak na první pohled nevypadá:
                Janíček: odvoz. jm. osob. – dvojnásod. deminutiv.(což jsou české jaz.speciality) jména Jan, mezi 350 nejčast. příjmeními, ale na množství variant od jednoho základu „jan“ tedy drží rekord, Mold. uvádí asi 100 možných, Kotík a Beneš kolem stopadesáti! Čemu za to vděčit? Na začátku tohoto příběhu stojí jistý Jochánán, žijící kdesi v končinách Judei, kterého si Bůh tak oblíbil, že jej několikrát zachránil před smrtí a on pak toto hebrejské jméno rozdával všem mužským potomkům ve svém okolí. Ostatně známe mnoho slavných Janů, jméno se drží na výsluní od poč. křesťanství v Evropě ve všech jazycích) Johann, John, Giovanni…. A co tedy ten Janíček? Třeba to byl roztomilý hošík s krásnýma modrýma kukadlama…. A určitě pocházel z Moravy, protože o Janíčkovi se zpívá snad v každé třetí milostné písni z Podluží.
                Bedřich: je rovněž přivandrovalec. Opět narážím ve slov. a encyk. na hradbu mlčení, neuvádí je jako příjmení ani Moldan., Kotík, ani Svoboda a Mates. Ale přitom kolik Bedřichů (a bylo jich podle historiků hodně) ovlivnilo v dobrém či zlém české dějiny. Pamatuji si na lepanec od učitele dějepisu za to, že jsem Fridricha Falckého pojmenovala Bedřichem. Je to počeštělá varianta od střněm. Fridrich, tj. fridü - mír, ochrana, jistota, rich – vládce. No budiž, kmen Frídů by na to měl možná jiný názor. I přes nepřízeň odborníků je toto rod. jméno na jihu Moravy rozšířené, v Mikulově a okolí je těchto rodin několik. Co dodat? Třeba, že „vor dem Heilligestuhle sind alle gleich“.
                Šebesta: je vlastně zkomoleninou (na což jsou Češi taky mistři) lat.os.jm. Sebastian, Sebastien. Odkud se vzalo? No přece z města Sebasty, i když tento slavný nositel skončil fujtajblově (kupodivu nezemřel na ony zabodnuté šípy, ale na umlácení holemi), církev jej řadí k největším křesť. světcům. Snad uspokojí nositele tohoto a jemu podobných příjmení, že podle řec. základu je český přepis jako vážený, úctyhodný, vznešený. A snad i proto po celé zeměkouli je mnoho měst nesoucích v názvu jméno tohoto světce od San Sebastianu v USA, Argent., Mex. až po Sevastopol v Řec. nebo Rusku (Mates).
                Samson: kdoví, kde se tento starozákonní silák vzal v moravské kotlině, co má asi společného s místními obyvateli? Nic a vlastně všechno, v jeho příběhu se odráží osud pošetilců, kteří se zamilují hned dvakrát do proradné ženštiny, jež bůhvíproč (asi many – many, co jiného) hned po svatbě usiluje o jeho život. Samson sice na tuto fatální chybu přišel, ale pozdě, což se mu krutě vymstilo. Kolikrát se asi tento příběh opakoval i mezi Slovany, Kelty…či kdo vlastně tady kdysi v minulosti migroval. Možná opravdu dorazil prapředek odněkud z erec Izrael prchajíce před Pelištejnskými, možná si opravdu v postavení nezirut nestříhal vlasy, nepil víno a nejedl hrozny (co tu tedy vlastně na jižní Moravě hledal?). Možná to byl velký silák, který nadzvedával vozy a vytahoval koně spadlé do jámy a lidé ho v úctě k jeho síle a dobrému srdci nazvali Samsonem. Na tvarosl. rozbor jména si netroufám.
                Petrla: druhé nejčastější příjm. (po Janovi) se tvoří od základu Petr, mezi první stovkou v čes. příjm., Kot.i Sedl. uvádějí na 150-200 variant a to nejen u nás, ale v celé Evr. Toto příjm. patří do kategorie „od jmen osobních“ a původ je notoricky znám. Ale i tak jsme mu naslouchali v Petře v Růžových skalách se zatajeným dechem, stokrát opakovaný příběh o tom, jak Ježíš nazval rybáře Šimona jménem Kephá, (což z aramejštiny posléze přenesli učedníci do řeč.a lat. – Petros, Petrus – skála,) (Mates)a ustanovil jej svým nástupcem, a svěřil mu ony pomyslné klíče od království nebeského…. Možná to ale bylo nejen proto, že jej Ježíš považoval za nejpevnějšího a nejvěrnějšího apoštola, možná se Ježíšovi prostě už ti učedníci pletli – Šimonové tam byli dva, Jakubové taky, Juda – Jidáš hned 3x (ostatně i tři Ježíšovi bratři se jmenovali Šimon, Jakub a Juda). Ať už to bylo tak nebo tak, přeji všem, aby je svatý Petr do onoho království nebeského jednou ochotně pustil. ….A ještě co ten Petrla? Základ je jasný, sufix „-la“ je údajně morav. varianta dolnorak. deminutiv. os. j. Peterle – „petřík“. Takže z Moravy do Rakús a zpět. Taky dlouhá cesta!
                Dominik: jasně lat pův., „dominus“ – pán, „domini“-  pánův…no, asi někomu patřil, ale možná přišel s mnichy, kteří od 12. stol. tu zakládali misie. Řád Bratří kazatelů Dominikánů má ale název trochu jiného původu – „domini cani“ „boží psi“. Od 13. stol. řídili inkvizici, což k jejich dobré pověsti a oblíbenosti moc nepřispělo. Není mi proto úplně jasná ta obliba křest. jména Dominik(a) v minulých desetiletích, že by to bylo z neznalosti faktické podstaty apelativa? Ale mají Dominici jednu prioritu – kdyby se jim u nás nelíbilo, mají přece svou Dominikánskou republiku.


7.


Teď pocestujeme pomyslně na západ, jména  germ. pův. mají v našem životním prostoru taky své místo, Němci se k nám hrnuli odjakživa, začneme u
                Fiedler: když někdy v r. 1370 jistý Hanczl kdesi v Horní Falci vzal do ruky strunný nástroj zvaný „fidula“ (cosi podobného dnešním houslím), tak jej hraní na něj tak nadchlo, že mu už zůstalo i jako jméno. Stal se „fiedlerem“ – hráčem na fidulu, lze jen doufat, že na ni opravdu hrál, nikoliv fidlal.
                Frýbert:  starohornoněm. „frívort“, tj. bohatá snídaně, ale může být i od „friedbert“ tj. „fridü – ochrana, jistota, a bëhart – skvělý“. Každopádně majitel tohoto příjmí má možnost si vybrat i třeba krále Frídů Fridisberga, ostatně Germáni i Keltové si rádi v naší kotlině hledali své manželky, nějaký ten potomek se tu určitě najde.
                Jochman: tento jmenovec stojí jednou nohou v zemích Koruny české –„joch“, a druhou v Německu „-man“. Jochy byly dřevěnou součástí mlýnského mechanizmu, ale i polní mírou – „jitrem“. Tak co: třeba vyráběl jochy, nebo měl hodně jiter polí, nebo byl starý jak jochy , jistě se i tehdy ctila kvalita řemesla, nebo spíš pořízení takových jochů bylo do mlýna složité a nákladné, tak se mlynář snažil ty staré co nejdéle udržet (třeba než je sežral červotoč). To nositeli tohoto rodového jména samozřejmě nepřeji, i když se mnohým břeclavským učitelům po zážitcích s jistým žákem stejného příjmení dodnes otevírá kudla v kapse.
Goldhammer: když se po roce 1786 v habsb. monarchii normovala kodifikace Josef. patentu, mimo jiné také vyvstal problém, co s nevyslovitelný mi a často nezapsatelnými jmény obyvatel žid.ghet. Kdo si připlatil, mohl získat (ovšem pouze v němčině) jméno hodné boháče – Gold, Silber, Perl, Diamont, Stern, Aksamit….dále kompozita např. Silberstein, Steinberg, Goldschmidt, atd… Židé nemají šlechtu, možná proto se tak někteří chtěli dostat na roveň křesťanských elit. Kdo na to neměl, měl smůlu. Jak by se vám líbilo třeba (doložené) příjmení Notdurf? (přelož si sám). Dotyčný prapředek nebyl tedy asi žádný chudák, proto ono poetické „gold“ – zlatý, „hammer“ (hamer, hamr) – kladivo. Třeba byl kovářem, utěšeně na svém vodním hamru kul železo a vyráběl součásti ke strojům pro své sousedy. A možná měl tak “zlaté ručičky“, že mu lidé přiřkli tento uctivý titul. Tento rodokmen určitě stojí za vystopování.
                Prinz:  panevrop. slovo, total multi-kulti, ve všech ev.jaz. má stejný význam –fr.“prinze“, lat.“princeps“, ř.“primus“, něm.“prinz“……tj. „zaujímající přední (první) místo“. Ostatně i u nás máme prince, primáře, primáše, primusy, primáriusy….a snad desítky dalších denunciací. Co  tedy popřejeme: Aby se z prince už z principu nikdy nestal principál.
                Machač: mezi 200. nejčast. příjmeními, v encyklop. zabírají jména od kořene “mach-“ hodně místa, asi 60 variant. No tak vývoj je jaký: převodem z hebr., pak z něm. z os.j. Martin, Matyáš, Matěj nebo Marek nebo derivací z Maxmilián a kupodivu i z Mauricius. Tolik Mates. Taky se v někt. slovnících plete do toho Machar, Macharias, tj.blahoslavený, šťastný. Kotík ještě ale uvádí, že koncovka „-ač“ věru neznamenala uctivý postoj. Spíš naopak, jako třeba Makač, Kakač.
                Šenk: vysvětlení jednoduché, rozbor nepotřebný, slovo starogerm. původu, „šenk“-kdo naléval, šenkoval v šenku, posluhoval u dvorů při hostinách. Karel IV. měl, jak známo z Noci na Karlštejně, svého šenka Peška, a byla to funkce velmi prestižní a náročná. Copak asi takový šenk za dobu své služby na šlechtických a královských hostinách vše viděl a slyšel? Byl-li chytrý, uměl toho využít ve svůj prospěch, nebyl-li….no, měl smůlu.

8.        


                Další příjmí přišla odněkud ze sloven. kopců a  uherských rovin:
               Totek: příjm. nikdo neuvádí, jen Moldan.se o něj zmiňuje ve výčtu. Když vám v Budapešti řeknou „ty tóte!“, zcela určitě je to nadávka. Tak, jak Japonci nazývají Evropany „červené uši“, nebo běloši Afričany negry, tak mají Maďaři pro Slováky titul „Toth, Tot, Tota, Totík, Totka, Totek….“ Bůhví proč, snad z používání výrazu „tu ten“, srov.moravizmus „tož ten“, tj.“ tento“. I toto jméno rod.stojí za vystopování.
                Gál: ať už se toto příjmí zatoulalo k nám odkudkoliv, vzhledem k velárnímu, nečeskému konsonantu na začátku slova tedy určitě není původně domácí. Tak pátráme nejprve něm.: „gal“- „gelb“ – žlutý , pak lat.: os.jm. Gallus – Havel, pak tu je možnost „od názvů míst.původu“ : „ galie“.Když někdy v r.1197 přišel ze země galského kohouta s Jindřichovým vojskem jistý Gal (Kelt), zakoukal se do místní krasavice, desertoval, usadil se zde, tak ani netušil, kolik potomků bude nosit jednou toto jeho jméno. Ještě jednu souvislost uvádí Svoboda: „gala“ je adjek. pojmu „slavnost“ – z.něm.,do šp., a pak do fr. „gale“ – potěšení, zábava, „galer“- bavit se. Takže největší priority Galů jsou i dodnes jasné. (ale pak mi tu nějak nepasuje pojem „galéra“, ale možná pro konkvistu  to opravdu zábava byla).
Talacko (Talacka): jedno z příjm. nejednoznačného původu, snad slov.-maď. „talácet“ – trmácet, motat se, škobrtat. Beneš uvádí doložení v r.1511, ale bez žádného dalšího rozboru, Kotík zas tur.verzi “talac“ – zajatec, rukojmí. Když jsme kdysi polemizovali s jedním studentem („hruščanem“) o původu jména Taláb, došli jsme k závěru, že možná byli obyvatelé některých obcí na Moravě (třeba zrovna Hrušek) dáváni do zástavy třeba tureckému pašovi, byli možná prodáváni janičářům, stávali se „talaci“ nebo „talabi“, po propuštění nebo vykoupení ze zajetí se trmáceli krajinou zpět k domovu.
                Žůrek: příjmí prochází časem rovněž bez větší pozornosti onomas. odborníků, Moldan.uvádí jen, že „je to druh polévky“, „žúr“ je také bláto, kalná tekutina….že by kuchařka vařila polévku podobnou bahnu? Jinak v Ben. nic, ve Svob. a Kot. jen zmínka ve výčtu jmen bez bliž. komentáře. Ale ještě se nabízí: …aby z toho měl nějaký „žúr“…užitek?, kdo luští křížovky, ví, že „ažúr“ je také druh krajky, no a do třetice stačí otevřít slovník maďarských nářečí: „zsúr“ (čti žúr) je druh bílého chleba.
                Škapa: ikdyž přímo od zaručeného pramene vím, že „škapa“ je v podtatranském nářečí stará ošklivá ženská, nedá mi nepátrat: takže hledáme: Moldan. potvrzuje verzi o sešlosti, ale ve spojení se starým koněm, takže herka. V Starosl. slov. se objevuje „škapati“ –„ sesychati, vysoušeti, smotávati“, což se s určením výše nijak nevylučuje. Ještě mě napadá, že jméno Škapík je možná zdrobnělina, ale i jen možná zkomolenina prozaického substantiva „škopík“. Ještě se nabízí jedna možnost: něm. skapullier, stlat. skapullare – pytlíček se svatým obrázkem, zázračnými bylinami…(smotaný?) zavěšený na krk měl chránit před zlými silami. Tak třeba nějaká prabába (možná už byla stará a sešlá) cestujíce přes Horní Uhry se svou letitou kobylou prodávala škapulíře na ochranu před zlem světa vezdejšího.
                Bachleb: vskutku oříšek, nikdo jej neuvádí, pouze Kot.ve výčtu bez dalších komentářů, tady taky musím vařit z vody. Bach – potok, ale leb…? Co by to mohlo být? Löbl, Loeb – z něm.nář. i z Löwe – lev, časté u německy mluv. žid. rodin. Lví potok? Nebo Lev od potoka? Další něm. verze Bachleben – potok a život. Takže „živá voda“? Možná se kdysi dávno nevešlo nějakému písaři toto jméno celé do kolonky, tak usekl koncovku. A možná jen řekla žena svému muži: „Dáš si ještě něco k té pečeni?“ A on řekl: „ Ba, chléb.“ Přičemž ona zmíněná partikule na začátku slova je taky moravismus.

9.        

                Příjmení od místa původu, podskup.jmen krajů a zemí
             Morávek: sláva, konečně zase nějaká VIPka, mezi 100 nejčastějšími příjmími. Můj kamarád doc.dr. “píejdždý“, jinak to ale nacionální moravský šovinista,  nijak  se netající averzí vůči všem současným humanist. multi-kulti propagátorům, říká, že „být Moravanem je životní osud, karma, a škoda, že to tak pociťuje stále méně obyvatel tohoto „díla božího“, Gottes Barmherzigkeit , jakým Morava je.“ ( Doporučuji k přečtení povídku J.Kostrhuna - Pověst o vzniku Moravy). Jak ale přišla Morava ke svému jménu? Zřejmě metonymic. subst. složenina. Mates uvádí, že slovo je ještě předkeltského původu, indev. „mar“ – voda, močál, staroger. „ahwa“ – voda, řeka – tedy Marahwa, Slované si to už pak zjednodušili do dnešní podoby. A co tedy to příjmení: malý Moravan? Logicky k němu nositel ale přišel někde jinde, třeba v Čechách, nebo v Rakousích – prostě ten kdo je z Moravy, nebo si odtud přivedl manželku, nebo s Moravou obchodoval, nebo na Moravu nostalgicky vzpomínal….
Polák: panslov. a panevrop .sl., ze všech sousedních národů hned na druhém místě za Němci co se týká počtu příjmí v našich krajinách. Ve slov. lze najít na 40 variant od tohoto základu, včetně na Moravě běžného Polach, Polášek……Kořen „pol“ s variab. sufixem „-ák“, -„ach“, atd. I když se význam patronyma zdá být jasný, stojí za zamyšlení. Patří do jmen „podle původu národů“. Možná na začátku stál jakýsi prapředek Polan a jeho staroslov. kmen, co přišel na polské roviny stejně, jako Čechové nebo i Moravané odněkud od Visly, stejně jako naši Přemyslovci smetli i oni mezi původními obyvateli ty, kteří se jim postavili, láskyplně sjednotili ty, kteří se jim nepostavili a na širých polích vzniklo Velkopolsko a Poláci. Mates uvádí, že samotné slovo „polák“ souvisí skutečně s poli, s rovinami. Takže pokud nositel jména došel z Polska a měl-li k tomu ještě také hodně měřic polí, bylo příjmení jasné. Dodávám ještě jednu zkušenost, kdysi v rámci internacionální výměny studentů na semestrálním pobytu v Lodži nás překvapoval národnostní distanc mezi jednotl. polskými studenty: Já nejsem Polák, jsem Mazur, Slezan, Goral….atd. Nutno říct, že jim to Poláci šťavnatě vraceli…. Myslím si, že by nám, obyvatelům České rep., mohli Poláci občas udělit školení o národní hrdosti.

10.

                 A co nám ještě zbývá:
                Jankovič, Radkovič, Vlašic: je neuvěřitelné, že i když se na jižní Moravě vyskytuje tolik příjmení se sufixy –ič,-ic, (odkazuji na tel. seznam UTO Břeclav z r. 2003-04), je jich víc než 38 variant,  žádný z renomovaných autorů encyklop. či sborníků jmen a příjmení se o nich nezmiňuje. Pouze Beneš uvádí asi 8 typů charvátských přízvisek. Nelze využít ani Stč.slov., Etym.slov. Zkusíme tedy stručný komentář: Barančic (od beranů?), Bartolšic, čic, čič, Bartošic (Bartoloměj?), Drobilič (drobek?), Fabikovič, Fabičovič, vic (Fabián?), Filipovič, Garčic, šic, čič (z hor?), Girič (Jiří?),  Grbavčic (hrbatý?), Helešic (slabý?), Ivančic, Ivičič (Ivan?), Izakovič (od Izáka?), Jankovič, Jurkovič, Klimovič (Kliment?), Maděrič, yč, řič (z Maďarska?), Malčic, čič (špatný?), Matlovič (matlal?), Mikulič (Mikuláš?), Mitrič (Dimitrij?), Pavkovič, Pafkovič (Pavel?), Petkovič, Petrovič (Petr), Polakovič (z Polska?), Stankovič, Stachowič, Štefanovič, Šteflovič (Štefan?), Václavovič, Valachovič (z Valašska?), Venglovič (vozka?), Vaškovič, Vlašic (z Vlach?). Kdysi jsem měla studentku Naděždu Žužičovou, ani ona sama nedovedla občas to své příjm. vyslovit, uvítala přezdívku Žužu, a ta se tak vžila, že už na nic jiného dotyčná slečna neslyšela.

11.


                Tak milí spolustudenti.
               Díky těm, co tu byli před námi, zanecháváme svým potomkům alespoň něco, co jako „lachende Erben“ určitě nemůžou rozházet, totiž své rodové jméno.
                Moje závěrečná práce si neklade za cíl být vědeckou studií, spíše jsem chtěla vnést trochu lehce ironického humoru do strohého vědeckého jazyku semestrálních přednášek. Snad se mi to podařilo, pokud u některých jmen ne, hluboce se za to omlouvám.
                Čerpala jsem ze starších odborných knih a studií, více pak z populárně vědecké publikace Mgr. Matese, neboť bych problematiku nedovedla formulovat lépe. (Viz odkazy v textu). Dík patří také Bc. Barboře Popelkové z Břeclavi, která byla velmi ochotná při získávání literatury a také přispěla svými vtipnými postřehy.
                Na závěr přeji všem znamenité zážitky při dalším semestrálním studiu daných témat. A ještě úplně na závěr doplním v 5. přednášce uvedený citát ze Sírachovce 41,12 dalším veršem z téhož 41,13: „Šťastný život trvá jistý počet dní, ale ctěné jméno zůstává navždy.“

                                        Mgr. Dagmar Malinová, Břeclav, 1. 5. 2016
               
               


úterý 3. května 2016

LiStOVáNí pro děti - Gorila a já

sobotu 4. června se od 14 hodin uskuteční v břeclavské knihovně další scénické čtení z cyklu LiStOVáNí, určené tentokrát především dětem. Představení pod názvem Gorila a já podle knihy Fridy Nilssonové vypráví o osudech osmileté Jonny, která žije v dětském domově. Ředitelka domova ji nemá ráda, a tak ji ochotně předá k adopci děsivé Gorile, která žije na skládce a živí se prodejem šrotu. Jonna se nejprve Gorily bojí, myslí si, že ji chce sníst, ale postupně se s ní spřátelí. Účinkují Gustav Hašek, Pavla Drtinová a Věra Hollá. Vstupné 50 Kč.


Vodicí pes ve službě člověku

Srdečně zveme na besedu Vodicí pes ve službě člověku, která se uskuteční v malém sále knihovny v úterý 31. května od 16 hodin. Zájemci zde zjistí, jak probíhá výchova a výcvik vodicích psů a jak vypadá každodenní život nevidomého člověka. Uvidí spolupráci vodicího psa s nevidomým člověkem, a pochopí, jak se k této dvojici chovat při běžném setkání a jak je důležité nevyrušovat vodicího psa při práci. Vstupné dobrovolné.


Tváře Břeclavi - financování sportu v Břeclavi

Hnutí Mladí a Neklidní Vás srdečně zve na další setkání z cyklu Tváře Břeclavi. Tématem panelové diskuse bude tentokrát problematika financování sportu v Břeclavi. Setkání se uskuteční ve čtvrtek 26. května v 18 hodin v malém sále knihovny. Vstup volný.


Výherci soutěže na hradě Bradě


Zvířátka a tak

V improvizované knihovnické galerii Na schodech si zájemci mohou v květnu prohlédnout výstavu perokreseb Karolíny Jiráské nazvanou Zvířátka a tak. Autorka je studentkou Masarykovy univerzity v Brně a výtvarnému umění se věnuje od roku 2012 jako samouk. Svá díla zveřejňuje pod pseudonymem Carol Ambros. Výstava ve vstupních prostorách knihovny bude přístupná během otevírací doby od pondělí 2. května do pátku 27. května.


pátek 22. dubna 2016

Autorské čtení Markéty Bednářové

Kontroverzní témata představí v úterý 17. května v 17 hodin v malém sále knihovny na svém autorském čtení spisovatelka Markéta Bednářová. Její prvotinou je autobiografická kniha Ve stínech za zrcadlem aneb o životě s psychózou, ve které popisuje svůj dvacet let trvající zápas s diagnostikovanou paranoidní schizofrenií. Autorčina druhá kniha Zfetovaná duše se týká jejího přítele, který získal závislost na výherních automatech a následně i na drogách. Vstupné dobrovolné, všichni jsou srdečně zváni. Vstupné dobrovolné.